To nebyl pravěk, kdy se voda brala džbánem z potoka, z okovu zakopaného v zemi nad pramenem nebo ze studně. Ještě naše praprabáby chodily se džberem k obecní kašně. Voda z trubek, aneb centrální rozvod vody nebyl běžný ani ve městech. Dokud nezačaly vyrůstat nad střechy domů vodní věže a vznikat vodojemy na kopcích.
Na principu spojitých nádob se stavěly vodovody a voda se dostávala i do poschodí obytných domů. V bytech se začaly stavět koupelny a splachovací záchody. Dnes jsou tato zařízení samozřejmostí už i v nejstarších vesnických staveních a leckde i na chatičkách. Kde není zaveden centrální vodovod, získávají lidé vodu čerpadly.
Přesto voda není samozřejmost
Svět má žízeň, a protože je nás víc, bude mít větší. Hrozí, že zeměkouli vypijeme. Začneme zase chytat déšť. Nejpozději v příští generaci budeme vodu dělit na pitnou a užitkovou, v bytě nám přibude další kohoutek. Užitkovou vodu budeme recyklovat a obě dvě mastně zaplatíme. Protože od zdroje až do kohoutku voda proudí trubkami, není od věci ty, s kterými se můžeme v domácnosti setkat, poznat trochu blíž.
Materiály pro potrubí – olovo a ocel
Pomineme historické akvadukty starých Římanů i středověká potrubí z vrtaných kmenů úctyhodných stromů. Ale ještě před půlstoletím se pro rozvod vody nejčastěji používalo olovo. O jeho jedovatosti sice neměli pochyby už před dvěma tisíci let, olovo se ale dobře zpracovávalo, spojovalo, nekorodovalo a sloužilo spolehlivě. Vrchu nicméně v poválečném období získaly ocelové trubky, proti korozi chráněné zinkováním. Vyrábějí se dodnes. Domácí práce s nimi ovšem vyžaduje celkem drahé vybavení (stojan, speciální svěrák, závitořezné hlavy) i nutnost mít už takovou práci „v ruce“. Spoje se těsnily konopím a fermeží, nověji teflonovými páskami. Náchylné je k zarůstání vápennými solemi z vody. Je to problém, protože při sníženém tlaku se v domácích vodárnách podtlakový spínač nemusí sepnout a automatika některých zařízení kotle nefunguje.
Měď
Měděné trubky se používaly výhradně pro otopné rozvody. Jen co jsme relativně zbohatli, uvědomili jsme si, že výhody mají i pro bytové vodovody proto, že snižují riziko kontaminace vody bakteriemi Escherichia coli a Listeria, a potlačují šíření baktérií Legionella. Měď působí proti kožním infekcím plísněmi a stafylokoky, a dokonce prý likviduje virus chřipky typu A. Měděné rozvody se snadno spojují pájením. Není to v podstatě nesnadné – použijeme propan-butanovou bombu nebo kartuši a hořák, na arch papíru si nakreslíme spojení a rozbočení trubek 1:1 a podle nákresu trubky zkrátíme. Pak jejich konce potřeme pájecí pastou a postupně slitinou cínu s olovem spojíme. Cín kapilárně spoj dokonale utěsní. Ovšem pozor – laik měď snadno propálí.
Nevýhody mědi
Rozvody z měděných trubek se ale nehodí všude. Tam, kde voda v potrubí dlouhodobě stojí nebo je průtok malý, dochází k nežádoucí koncentraci mědi. To už může být zdravotně nebezpečné, především pro kojence. Měď se proto nehodí pro jen sezonně obývané chaty a chalupy nebo vodu s nižším pH než 6,5, nebo naopak vyšším obsahem železa a manganu. Další potíž vznikne, když do potrubí zařadíme součástku z pozinkované oceli. Vznikne tak totiž galvanický článek, který spoj rozrušuje. Vložením bronzové tvarovky mezi měděné a ocelové potrubí se zmírní působení galvanického proudu vznikajícího na styku těchto kovů. Jasná nevýhoda měděných trubek je ale především v tom, že jsou drahé.
Trubky z plastů
Zejména pro tlakovou vodu jsou určené trubky z polyethylenu (PE) nebo polypropylenu (PP-R), případně z polybutenu (PB) či ze síťovaného polyetylenu (PE-X). Jsou mimořádně odolné vůči usazování vápenných nánosů na jejich vnitřních stěnách. Ale pozor: bez úprav se nedají slepit a musí se svařovat. Nejčastěji používané svářečky plastové trubky i spojovací tvarovky v nich nataví a ty se pak vzájemně spojí. Práci s nimi brzy zvládne i laik. Polyfuzní svářečky s příkonem 800 až 1000 W umožňují spojování trubek s vnějším průměrem 20 až 50 mm. Mají plynulou termostatickou regulaci, která umožňuje prohřát trubky a tvarovky na teploty vhodné k jejich bezchybnému spojení a dají se většinou sehnat v půjčovnách průmyslového zboží. Oproti měděným či ocelovým trubkám ale plastová potrubí mají až desetkrát větší délkovou roztažnost, takže do delších rozvodů musíme zařazovat kompenzační články, aby se změnami teploty potrubí nepoškodilo. Jejich další nevýhodou je větší průhyb vodorovných vedení. Výhody plastových trubek ovšem významně problémy převažují – nekorodují, nezarůstají a nevylučují škodlivé kovy. Marné není ani to, že proudění vody v nich nevyvolává hluk jako v strašidelném domě.